Historie
Ve své vlasti francouzských Pyrenejích byl nazýván velký horský pes odedávna „Patou“. Není zaměnitelný s malým pyrenejským ovčáckým psem.
Pyreneje se rozkládají na Iberském poloostrově. Jejich nejvyšší vrchol Pic d´Aneta leží 3 404 m nad mořem, tedy nad hranicí sněhu. Dvě třetiny pohoří patří Španělsku a jedna třetina Francii.
Velcí psi popisováni Argottem de Molinem a Gastonem Phoebusem jako „medvědí psi“, byli ochránci stád dobytka ovcí. Jejich funkce byla chránit stáda před zloději, vlky a medvědy.
Na ochranu proti útokům nosili psi železný obojek široký až 9 cm, na kterém byly trny o délce 3 cm. Takový obojek můžeme dnes vidět ještě v muzeích pyrenejských měst.
Pyrenejský horský pes ve své historii byl používán také jako ochránce panských usedlostí, hradů, zámků a městských bran, kde tito psi v nočních hodinách konaly obchůzky mnohdy v doprovodu hlídajících vojáků. Jako obydlí měli k dispozici hlídací domky. Také město Carcas sonne bylo hlídáno takovýmito psi.
Původ
Velký pyrenejský horský pes je přímým potomkem tibetské dogy. R. Strebel (1905) odmítá teorii o původu pyrenejského psa z tibetské dogy, nechává ale otevřenou otázku, zda byl pes Basků do Pyrenejí přivezen nebo zda zde byl udomácněn před jejich příchodem. Kdy a odkud přišli Baskové je zřejmě nejasné. Badatelé se domnívají že se jedná o zbytky tibetského původního lidu. Jejich řeč však není určitě indogermánského původu.
Příbuznost velkého pyrenejského psa s kuvazem (původně označovaným jako komondor viz. Maďarští pastevečtí psi) nechce Strebel vyloučit kvůli velké podobnosti obou plemen. Domnívá se však, že příbuznost s tibetskou dogou, jak ji chtěl prokázat Dr. Albrecht na základě jazykovědných předpokladů, je nepravděpodobná. V každém případě říká, že se jedná o velmi staré plemeno psů. Musíme také zde, jako i často jindy, uznat že původ velkého pyrenejského psa je zcela v temnotách, pravděpodobně nebude beze zbytku objasněn.
Žádné jednotné plemeno
V pyrenejých existuje několik typů pyrenejského psa, dvě dobře rozlišitelná plemena. Jedno které bývá označován západopyrenejský pes je rozšířeno hlavně v okolí Bagnerez-de-Bigorre, má široký čenich s povislými pysky, trojúhelníkové uši, srst je lehce vlnitá, bílí s černými plochami, zdá se být ze značné části pokolením velkých psů kteří byli popsání pod názvem Novofundlandˇani a je v celé Francii zančné rozšířen. Druhý typ je východopyrenejský pes, je velký, spíše ušlechtilé postavy, čenich je zašpičatělý, uši špičaté a svislé, srst měkká, hedvábná a hustá. Bílý jako sníh s šedými nebo jako bílá káva hnědými skvrnami, které jsou především v přední části hlavy a na uších. V posledním případě má kolem každého oka načernalý pruh, často je oko ale zcela obklopeno bílou.
O dvou variantách velkého pyrenejského psa píše ostatně už koncem 16. století agronom Oliver de Serres ve svém díle „Théatre d´agriculture et message des champs“. Podává zprávu o psu se světlou srstí pro pasení ovcí a o psu domácím s tmavou srstí.
Počátek čistokrevného chovu
V roce 1907 stanovil každý z obou klubů (Club du chien des pyréneés a Pastou Club) vlastní standard plemene. Již o tři roky dříve v roce 1904 měl podle údajů Himburga sepsat Strebel první standard. Udával při tom velikost mezi 65-75 cm při hmotnosti 60-70 kg, hedvábná srst měla být bílá jako sníh, byly dovoleny šedé nebo žluté skvrny na uších (Himburg ve své zprávě napsal: „Podle vkusu pařížských a bordeauxských kynologů jsou požadovány nekupírované uši. Pokud má pes na hlavě znaky, mají být tyto symetrické. Jednotlivé šedé znaky mohou být také na těle. Přednost mají ale čisté bílí psi.“ Jako hrubou závadu označil Strebel příliš velkou nebo příliš silnou hlavu, světlý nos a světlé oči, křivé nohy, otevřené tlapy na které Himburg obzvláště poukazuje. Oba francouzské standardy nejsou shodné ve všech bodech.
To byl vývoj který nebyl pro příznivý pro chov plemene, naopak chyběly jasné směrnice o cíli chovu, a síly naléhavě pro chov se rozštěpily. Dr. Luquet píše typicky o „jepici“ – o pomíjejícím jevu. V roce 1911 získal ale cenu prezidenta republiky za nejkrásnějšího psa francie pes tohoto plemene „Portos“.
V 80. a 90. letech se většina chovatelů usnesla na třech typických plemenících Estom du conte de Foix jehož polobratrem je Escou du domaine de l´etolie , Lion du bois dore , Netou du Comte de Foix. Dále velice uznávané feny Berénice du bois dore , Sahel de l´oronet a Ordessa de Montbernes.
V nynějším českém chovu jsou psi v jejichž rodokmenu jsou tito plemeníci ve druhé a třetí generaci.
Někteří psi v českém chovu jsou přímými potomky španělských plemeníků jako. Někteří jsou přímými potomky maďarských plemeníků jako Karcagpusztai Zumó nebo Copian Led d´Or Montagnes, Dégfalvi Deli a Rodentálí Dixi.
Z německého chovu byli u nás použiti psi Il Bufo di Pic du Midi, Apoll won Walburgi´s Höhen.
Escou du domaine de l´etolie
Sautor de l´oronet a Sucre de l´oronet
CH Sire de ľoronet a CH Sabara de ľoronet
