Výchova a výcvik

Každé štěně má svůj genetický základ daný, ale to ostatní, tedy jeho výchovu, má ve svých rukou každý nový majitel. Záleží jen na něm, jaký jeho pes bude, jak svou důsledností a správným přístupem potlačí vrozené nedostatky a vyzdvihne klady. Pes má své vlastní hodnocení – je to pro mne dobré, není to pro mne dobré. Z toho musí tedy jeho usměrňování vycházet.Je mnoho nových majitelů, kteří jsou buď úplnými začátečníky nebo vlastnili před tím zcela odlišné plemeno. Takže v prvém případě si majitelé nevědí rady vůbec, v druhém případě je nutný zcela odlišný přístup k psovi, k této rase.

V podstatě tvrdím, že pyrenejský horský pes nepotřebuje žádný zvláštní výcvik, pouze důslednou výchovu k základní poslušnosti, což by ale měl znát každý pes jakékoli rasy. Jen tak je možno žít se psem ve vzájemné radosti a spokojenosti.

Pyrenejský horský pes je zvíře tvárné, učenlivé, dobře ovladatelné a většinou není problém pro majitele jej zvládnout a dobře vychovat. Je velmi dobré nejdříve si přečíst vhodnou literaturu o výcviku (například Výcvik psa od p.Hrušovského a podobně). I když se jedná o publikací pro služební výcvik, pasáže pro cviky poslušnosti jsou použitelní úplně stejně pro všechny rasy. Po zkušenostech svých i jiných majitelů mám ověřeno, že při dobrém přístupu je štěně pyrenejského psa schopno se do šesti měsíců obeznámit se všemi požadovanými povely (fuj, nesmíš, sedni, lehni, zůstaň, k noze, volno, ukaž zuby, výstavu postoj, pozor auto a podobně), jež se pak do jednoho roku trpělivě procvičují (stačí i deset minut denně) a tím je v podstatě jeho výchova ukončena.

Jen nezapomeňte – štěně je jak dítě – potřebuje hru a zase hru, tou se naučí mnoho. A potřebuje také kamarády svého druhu takže se pokuste domluvit s majitelem jiného mladého psa a dopřeji mu zábavu a proběhnutí. Seznámení se zcela cizím psem na procházce by mělo proběhnou až po dohodě s majitelem, neboť mnozí se velkých plemen bojí, i kdy zcela zbytečně. Pokud se dohodnete, doporučuji na vhodném místě psy pustit z vodítek. Obvykle seznámení proběhne, pokud jsou podobného věku, zcela bez problémů a přejde do hry. Vodítko je ta silná vazba s majitelem, že pes cítí potřebu pána ochraňovat a muže dojít snadněji ke rvačce, než bychom čekali. Přitom navolno je takt mezi psy vynikající.

Služební výcvik je pro pyrenejského psa nevhodný, výjimkou je pouze pes v majetku velmi zkušeného výcvikáře, který pyrenejského psa opravdu stoprocentně docvičí a dovede i ke zkouškám. Jinak všem, kteří chtějí navštěvovat „cvičák“, doporučuji důrazně – provádějte jen cviky poslušností, neučte psa revíru, kousání, zadržení, zbytečně ho nedrážděte.

Dokonce je dobré, když při těchto disciplinách odejdete stranou, třeba na procházku. Nenechte se přemluvit návrhy „ať si to pes párkrát zkusí“. Nedocvičený pyrenejský horský pes je při své váze a probuzené zuřivosti katastrofou. Tím ovšem nechci říci, že pyrenejský horský pes služebního výcviku není schopen.

To samozřejmě je, při zachování přístupu k výcviku odlišného od vysloveně služebních plemen. Pyrenejský horský pes se diametrálně liší například od německých ovčáků, jak fyzicky, tak mentálně. Nesnáší až surové zacházení, velmi časté opakování cviků po dlouhou dobu jej vysloveně nudí, vše u něj musí být pomalejší a cestou laskavého přístupu. Velmi vhodný je však, vzhledem k jeho povaze a stopovacím schopnostem, výcvik záchranářský.

Vzhledem k tomu, že pyrenejský horský pes také podstatně déle vyspívá a jsou značné problémy s vývojem kostry a kloubů (viz kapitolu o výživě), je nutno plnou zátěž a aktivitu přesunout až do stáří jednoho roku a výše. Tím je míněn právě cílený výcvik, dlouhé turistické pochody, běh, doprovod u kola či koně a podobně. Do této doby jednoho roku však pyrenejský horský pes perfektně zvládne všechny cviky poslušnosti, jak je uvedeno výše.

Výcvik základní poslušnosti by měl probíhat v klidu, bez velkého křiku, nervozity, chrlení povelů těsně za sebou, aniž pes stačí splnit první. Lekce mají být krátké a zábavné. Celá rodina musí používat jednotné povely, aby pes nebyl zmaten, ale opravdu poslouchat by ho měl učit jen jeden „paniček“. Absolutně nejdůležitější je jedna zásada – důslednost. Když už jednou něco od psa chci a vydám povel, musím trvat na splnění.

Nebojte se, pyrenejský horský pes je rodinné zvíře a bude pak poslouchat všechny doma, ale hlavou smečky je jen jeden. Na tomto místě je nutné podotknout, že ač má děti velmi rád, řádí s nimi bez únavy, jeho výchova rozhodně nepatří do ruky jen dítěti. Někdo z rodičů musí s potomkem spolupracovat. I při své vcelku klidnější povaze je to obrovské zvíře a u některých sebevědomých jedinců je v pubertě přece jen třeba pevná ruka.

Ovšem zase na druhé straně při správném přístupu plní pyrenejský horský pes nesmírně důležitou výchovnou funkci ve vztahu dítě a pes. Láska a kamarádství, hra a dovádění, na druhé straně pro dítě povinnost, péče o živého tvora, to vše vytváří do budoucna předpoklad krásného přístupu ke zvířatům a k přírodě vůbec.

Zanedbatelná není ani skutečnost, že většinou ty děti, které vyrůstají se psem, brzy a bez problémů pochopí, jak a proč se zvířata – a následně i lidé – rozmnožují, že jsou to vše věci přírodní a přirozené, které k životu patří.

Nyní bych si dovolila pro začátečníky malé shrnutí toho, co, jak a kdy štěně učit, i když pokročilejším to třeba bude k smíchu. Ale každý musíme někdy začít. Divili byste se, s jakými předsudky, názory ba i pověrami se občas setkávám.

– štěně vychováváme „hrou“ od prvního dne, kdy si ho přivezeme domů. Hra má vysokou pedagogickou hodnotu, kdy štěně zjišťuje, že pán má neuvěřitelné schopnosti, a proto je vůdcem smečky, navíc hra i velmi posiluje inteligenci zvířete

– ihned štěně oslovujeme jménem, hovoříme na ně laskavě, ukážeme mu celý byt, dům, zahradu;

– při jakékoli nežádoucí činnosti okřikneme pejska důrazně „fuj“ či „nesmíš“, za uposlechnutí příkazu výrazně chválíme, „hodný“, „dobrý“ a podobně. Nezáleží na tom, jaké budou povely, ale ty, které zvolíme, již nesmíme měnit. Důležité je hlasově,intonačně odlišit pochvalu a trest, „fuj“ musí být hluboké, rozzlobené, pochvala ve vyšších tóninách, zpěvavá, radostná. V prvních týdnech oboje výrazně přeháníme, chválíme za každou maličkost. Majitel se musí hlavně naučit, že nesmí konání svého štěněte polidšťovat, že se musí naopak „vmyslet“ do chování psa. Štěněti je jedno, jestli okusuje větev či nohu starožitného křesla po babičce. Nerozezná drahé italské kozačky od starých holínek. Je věcí majitele, aby odstranil z dosahu vše, co nechce, aby psík zničil, dal mu dostatek hraček, a tam, kam nechce, aby pes chodil, ho nepouštěl. Prostě si musí uvědomit, co od psa chce, a to již navždy dodržovat. Musí zjistit, co na psa působí, čím si může pomoci při jeho výchově. Na toto neexistuje návod, neboť každý jedinec je trochu jiný a každý majitel si musí své štěně „přečíst“ sám.

Takže jsme ve fázi, kdy náš kojenec už slyší na své jméno, ví co je „fuj“, co je „hodný“. Současně s tímto vším se velmi dobře naučí „sedni“, neboť při pochvale můžeme štěně odměnit pamlskem, piškotem, psím sucharem a podobně. Piškot držíme nad hlavou štěněte a velíme „sedni“. Pokud je to nutné, mírně přitlačíme na zadeček jednou rukou, případně přidržíme druhou za krk, a hned jak psík sedne, dáme mu odměnu. Toto stačí párkrát opakovat, a štěně, obzvláště žravé, sedí již při spatření pochoutky

Štěně začínáme zvykat na obojek, což každý pes vítá s nadšením. V dospělosti doporučuji používat obojek co nejužší, osvědčují se kovové jednořadé „stahováky“ neboť psovi nedřou srst na krku a neničí hřívu. Vyhněte se obojkům několikařadovým a širokým koženým, neboť ty jsou určeny sice plemenům velkým, ale krátkosrstým. Nejlepší je při hře mu nasadit lehký kožený obojek nebo starší pásek, třeba i látkový prostě „něco“. A hrajeme si dále, upoutáme jeho pozornost něčím zcela jiným. Některé štěně si vůbec obojku nevšímá, jinému se to nelíbí. Podle povahy psa dobu, kdy má obojek nasazen, postupně prodlužujeme, až se mu to stane běžným. Pak mu nasazujeme obojek jen tehdy, když jdeme na procházku nebo cvičit. Stane se mu znamením, stejně jako pak vodítko, že se jde ven, což každý pes vítá s nadšením.

Podobně postupujeme při návyku na vodítko. Některé štěně nedělá problémy, když mu pán připne vodítko a jdou na průzkum okolí. V případě, že se psík za nic na světě nechce hnout a sedí jak přikovaný protože on prostě na vodítku nepůjde a nepůjde, musíme na něj vymyslet nějakou taktiku. Vláčení a tahání nepomůže. Lákáme ho v pravé ruce na nějakou pochoutku, buřtíka, děti před ním pobíhají, volají ho, hrají si. Můžeme ho odnést kousek od „vlastního prahu“ a zkoušíme vše znovu. Pokud nic nepomůže, pak mu doma při pobíhání ve známém prostředí uvážeme na obojek kus šňůry, řemínku a necháme to za ním tahat. Po čase odvážeme a zase za chvíli zopakujeme. Chvilkami nenápadně šňůru přidržíme a lákáme psa k sobě a chválíme a chválíme.

Nikdy nezapomeňte, že pes musí mít k vám důvěru. Proto i trest za cokoli musí být oprávněný a úměrný.

Velmi často pomůže, když kousek od štěněte klesneme do dřepu a rozpřáhneme náruč. Většina štěňat se nadšeně rozběhne k majiteli, protože již není tak „velký“, je pro ně dostupnější a představuje bezpečí.

– trestáme vždy s rozmyslem. Nikdy ne hrubě a surově, nikdy neneprávem. A hlavně ihned. U malého štěněte obvykle stačí okřiknutí, zvýšení hlasu, prostě „paniček se zlobí“. Pomůže i vytřepání za kůži na krku tak, jak to štěňatům dělá máma. Později nejsem proti plácnutí novinami, proutkem přes zadek. Surové bití, kopání a podobně je pod úroveň slušného chovatele a člověka, a tak není snad třeba se k tomu ani vyjadřovat.
Štěně je jako dítě, některé stačí pokárat, na jiné je třeba rákoska. Ale s rozmyslem, krátce, a jednoznačně. A zase spolu „mluvíte“ dál, stala se chyba, přišel trest, ale už jsme zase kamarádi. Pokud se naopak urazí váš sebevědomý dorostenec a nemluví s vámi on, jen ho nechtě. Však on přijde.

Jakmile má štěně všechna potřebná očkování, začneme ho vodit na procházky. Bývá to kolem tří měsíců věku. Má obojek, vodítko – a jde se. Snažte se, aby vám psík šel vždy u levé nohy. Nenechte ho přebíhat před vámi, za vámi, na druhé straně. Držte vodítko v pravé ruce a levou ho mírně usměrňujte, chvalte, poplácejte. Raději zpomalte, usměrněte ho rukou, jděte úmyslně při zdi, plotu, nechtě ho zatím v klidu očichávat zajímavá místa. Ale vždy na levé straně. Ti, kteří bydlí v místech bez dopravního ruchu, mohou samozřejmě zvolit i variantu, že chodí na procházku na volno. Zatím. Na vodítko musí později zvykat štěně stejně. Většinou nejde štěně od majitele daleko, motá se v dosahu, neboť prostředí je neznámé a pán je pro ně představa bezpečí. Samozřejmě později nabývá vrchu touha po poznávání. Jakmile je štěně s vodítkem obeznámeno, připnutí mu nevadí a těší se na procházku, je vhodné mu začít po zařazení k levé straně dávat povel „k noze“. To značí, že výsledkem vašeho úsilí má být lopatka psa u vašeho kolena. To se vám zřejmě podaří až později, ale vytrvejte. Pokud štěně táhne stále dopředu, je nutno u mladého psa mírněji, u staršího prudce trhnout vodítkem do požadované pozice a ihned vodítko uvolnit. Pes pochopí, že nepříjemný pocit trhnutí nebude, když se „zařadí“. Nikdy se nenechte psem na vodítku táhnout, je to zlozvyk, který se těžko odnaučí.
Majitel plachtící za šedesátikilovým pyrenejský horský pesem je opravdu k smíchu!

Mnozí majitelé si pletou povel „k noze“ a „ke mně“. „Ke mně“ znamená, že pes zanechá jakékoli činnosti a přiběhne, „k noze“ znamená, že se pes zařadí k mé levé noze a pokračuje v chůzi.

Takže – jdeme-li kousek se štěnětem na vodítku, najdeme si klidnější místo, dáme mu povel „sedni“, což již umí, a s povelem „volno“ ho odepneme. On samozřejmě povelu „volno“ nerozumí, ale nebojte se, časem pochopí. Je dobré při odepnutí pravou rukou ukázat dopředu. Necháme ho běhat, čichat a po chvíli, pokud ovšem není silně něčím zaujaté, ho zavoláme k sobě povelem „ke mně“, „pojď sem“ atd. Pokud přijde, chválíme a zase mu dáme volno. Několikrát opakujeme, odměníme ho i nějakou pochoutkou a teprve po delší době opět připneme na vodítko a jdeme dále.

Vše je možno několikrát opakovat. Tak štěně časem pochopí, že půjde klidně na vodítku, protože za chvíli ho pán pustí, bude běhat, bude si hrát, dostane svobodu.

Ze začátku je velmi důležité, aby pes na vaše zavolání opravdu přišel, a proto je nutné vydat povel „ke mně“, když vás opravdu vnímá. Těžko, když ještě vlastně skoro nic neumí, přiběhne, našel-li právě stopu zajíce, vidí-li psího kamaráda a podobně. Volejte jen tehdy, když pes není zaujat jiným podnětem, protože povel jednou vydaný musí být splněn za každou cenu. Když se psíkovi k vám nějak nechce, změňte svou polohu, sedněte, lehněte, dřepněte, mávejte rukama a laskavě přivolávejte. Štěně je zvědavé a přijde. Okamžitě následuje pochvala. Pokud ani toto nezabere, pak psa zavolejte a začněte zdánlivě od něj prchat. Dupejte a odbíhejte, určitě za vámi poběží. Jakmile vás dostihne, obraťte se a opět následuje již popsaný rituál. Když k vám jakýmkoli způsobem dojde, je vždy chválen, i kdyby předtím tropil cokoli. Poslechl vás a zaslouží si to. Pokud dělá něco, co nechcete, třeba rdousí slepici, ukradl kolemjdoucímu tašku či sežral miminu v kočárku rohlík, nikdy nevolejte „ke mně“, ale „fuj“, a pro psa si dojděte nebo doběhněte. A pak následuje trest. Kdybyste ho přivolali a pak mu naplácali pozadí, je to pro něj trest za to, že přišel, ne za to, co spáchal předtím.

Další variantou pro přivolání může být hození nějakého neškodného předmětu, řetízku, šišky, malého kamínku do bezprostřední blízkosti nereagujícího psa. V okamžiku dopadu se obvykle lekne, vyruší ze svého zaujetí a vy současně voláte „ke mně“. Přijde, protože co kdyby mu ta neznámá síla, co po něm něco hází, ublížila. Pokud nezabírá vůbec nic z uvedeného, použijeme velmi dlouhou šňůru, kdy vlastně „volno“ znamená uvolnění na znač- nou vzdálenost a přivolání je tak možno podpořit silnějším škubnutím k sobě. Pochvala ovšem následuje také.

Mladého psa také ze začátku špatně odvoláváme od hry s jiným psem. Doporučuji, po dohodě s druhým majitelem, nechat štěně do sytosti vyřádit, a pokud jeho přivolání není ještě dokonalé, prostě si pro ně dojít, pohladit, připnout na vodítko a sdělit mu že jdete domů.
Nácvik perfektního přivolání, později v jakékoli situaci, je nejtěžším, ale také nejdůležitějším prvkem výchovy psa. Když toto zvládnete, máte skoro vyhráno a ostatní už bude hračka.

Aby od vás pes při volnu neodbíhal moc daleko, je dobré se mu několikrát schovat. Když je zabraný do nějakého důležitého „čtiva“, schovejte se třeba za strom a tiše psa sledujte. Po chvíli vzhlédne, znejistí a zírá. U malého štěněte v tu chvíli zavolejte a dejte mu šanci vás najít, větší pes si pomůže čichem. Když vás objeví, dostatečně jásejte. Všichni moji psi si po čase zvykli na to, že mě musí po očku hlídat, abych se, nedej Bože, při své nešikovnosti zase někam nezaběhla.

Mnozí z vás si asi teď myslí, že když se budou chovat podle následujících rad, budou mít naději na internování v ústavu. Jenže – co je důležitější – být chvilku lidem pro smích a mít poslušného, s jásotem přibíhajícího psa, nebo být půlku života vláčen a smýkán hafanem, který nejde odepnout z vodítka?

– to, co pes už umí, každý den procvičujeme. Doporučuji chodit se psem ven každý den, podle časových možností, pro štěně jsou to procházky samozřejmě krátké. Kdo má možnost, jde i vícekrát. Nejdříve necháte psa vyvenčit, proběhnout a pak si zopakujete několik již známých cviků. Když pes již některé umí dobře, přidáte další

– zkuste učit svého psa při hře nenásilně povelu „dej“, nebo „pusť“. Musí svou kořist vydat, musí snést, aby mu pán sáhnul do tlamy. Když věc pustí, chvalte ho, odměňte a hračku, klacek a podobně mu vraťte či hoďte. Toto cvičte v nejrůznějších situacích často, neboť se vám mnohokrát může stát, že musíte psovi vzít kámen, ostrou kost či cokoli závadného a pes na vás nesmí vrčet ani od vás utíkat. Pes naučený vydat pánovi své „poklady“ také nedělá problémy při sáhnutí po jeho misce, jídle

– povel „lehni“ začínáme cvičit ze sedu. Stlačíme štěněti kohoutek a velíme „lehni“. Rukou ukazujeme k zemi, nejlépe s připraveným piškotem. Po uposlechnutí následuje odměna. Kde to jde hůře, přišlápneme levou nohou vodítko a zesílíme tak tlak na ulehnutí. Později samozřejmě pes lehá z jakékoli pozice;

– povel „vstaň“ ze sedu učíme podebráním psa pod břichem. Odlišíme jej hlasově, nejlépe povelem „vstáááň“ výše hlasově položeným, neboť jinak je toto slovo dosti krátké a zaměnitelné

– nácvik povelu „zůstaň“ dělá některým potíže, ale myslím, že zbytečně. Psa přivážeme někam, kde na nás dobře vidí, pohladíme ho, dáme povel „zůstaň“ a kousek odejdeme, po chvíli se volným krokem zase vracíme. Psa velmi chválíme, nácvik často opakujeme a prodlužujeme vzdálenost, na kterou odcházíme.
Posléze zkusíme psa již neuvázat, jen vodítko necháme volně visící, další nácvik je již stejný. Výsledkem snažení je volně ponechaný sedící či ležící pes, který vyčká našeho návratu či přivolání – majitel, který má v úmyslu se svým psem vystavovat a projít úspěšně svodem a bonitací, by měl zařadit do výchovy i ukazování zubů a naučit psa výstavnímu postoji. Učit ukazovat zuby je vhodné v sedu, kdy psa uklidňujeme a říkáme „zuby, ukaž zuby“ a jemně mu ohrnujeme pysky zepředu i ze stran. Nemusí zatím otevírat tlamu, jen mu prohlížíme skus a zuby z boku. Až když si zvykne na tuto ne moc oblíbenou činnost, naučíme ho jemně tlakem palců tlamu otevřít, což je nutné při ukazování zadních stoliček, hlavně M3. Zkoušejte denně, vyplatí se vám to.

Výstavní postoj znamená, že by pes měl stát u vaší levé nohy, s řádně postavenými končetinami, ocasem dolů, hlavou hrdě vztyčenou. Chce to trpělivost, naučit se to dá. Jděte se psem na vodítku, zastavte a dejte povel „stůj“, „zastav“ atd. Trvejte na tom, ať v klidu stojí, a odměňte ho. Když bude naučen stát, začněte ho „rovnat“. Hlavu, nohy, do ideální pozice a stále chvalte, „hodný, stůj“. V natažené ruce je dobré držet pamlsek mírně nahoře před tlamou a chvíli vydržet.

Můžete si do výchovy svého psa zahrnout mnoho dalších prvků buď podle sebe nebo podle výcvikových příruček. Plazení, štěkání na povel, aport a další. Jsou schopni se naučit mnoho, jsou vnímaví a učenliví. Moji psi umí ve vodě plavat „vpřed“, aby nás neškrabali po zádech, na povel „pozor auto“ se okamžitě shluknou okolo mne a čekají, až dopravní prostředek přejede, na povel „nesmíš“ si ke kolemjdoucímu ani nečichnou a podobně. Umí samozřejmě i něco pro zábavu, takže na povel „hájí“ upadne šedesát kilo živé váhy na zem se všemi čtyřmi packami vzhůru. Když ale pomineme cvičení pro zábavu, je nutné přiznat, že k opravdu výrazným schopnostem patří talent na vynikající stopování. S mou první fenou jsem hravě porazila na stopě všechny soupeře.

Výchova je již každého věc, záleží na každém majiteli. Každý chce a potřebuje něco jiného. Je dobré na psa často sahat, prohlížet ho, česat, aby si zvykl na tělesný dotyk a později i na prohlídku rozhodčím, měření a podobně. Čím více času a pozornosti věnujete svému psu v jeho mládí, tím méně starostí budete mít v jeho dospělosti. Nebojte se toho, i když to vše vypadá napsané velmi složitě. Na svého psa vlastně působíte při denním styku nepřetržitě a on vám začne rozumět velmi brzy.

Mezi výcvik, či lépe výchovu, je třeba zařadit také trénink ponechání psa o samotě. Doma, na zahradě, kdekoli. Mladého psa,štěně, začneme navykat na odchod pozvolna. Dáme jej na jeho „místo“, pohladíme a odejdeme na pár minut. Při příchodu chválíme. Dobu odchodu prodlužujeme. Pes zjistí, že jste jej neopustili trvale, že se vždy vrátíte, a zvykne si tak, že dobu vaší nepřítomnosti většinou prospí v klidu. Je dobré jej zvykat na nějaké slovo, větu, kterou si zapamatuje. Já vždy hlásím „buďte hodní, já přijdu“. Tehdy už vědí, že nejdou se mnou, a je klid. Pes si celkově brzy zvykne na režim své rodiny, kdy se vstává, odchází, přichází, a přizpůsobí se tomu. Ale neošálíte ho! Dobře pozná, kdy je víkend, a marně byste ho přesvědčovali, že jdete zase normálně pryč.

Uvedené základy jsou vlastně výchovou, ale pro pyrenejského psa i výcvikem, neboť vše spolu nedílně souvisí. Každý cvik by se měl provádět jen několikrát, pes se nesmí unavit, neboť je ve vývinu, postupovat se má pomalu, až když jeden cvik dobře zvládne. Kdo má ambice na složitější a náročnější výcvik, ať si počká do jednoho roku. To je relativně ukončen vývoj kostry a pohybově náročnější aktivity již psu neuškodí.

Důležitým prvkem, kterému je třeba psa naučit, je jízda autem. Většina psů nemá s jízdou problémy, jsou však jedinci, kteří při jízdě zvrací. U těchto zvířat je nutné začít je vozit na velmi krátké projížďky, třeba jen na několik minut, a postupně dobu prodlužovat. Obvyklé je, že nakonec se vozí nesmírně rádi a je spíše problém je z auta dostat, když náhodou chceme naložit něco jiného než svého psa. To samé platí i o koupání. Obecně vzato se devadesát procent pyrenejských psů koupe s nadšením a vždy, když mají možnost.

U těch, kteří vodu nijak zvlášťnemilují, dočkejte času. Nespěchejte na ně a v létě zkuste najít klidné místo, kde je daleko mělko a pes se může brouzdat po kotníky. Nenuťte ho, jen se jděte celá rodina koupat a volejte na něj, za každý krůček do hloubky ho chvalte. Obvykle se to časem povede, že si na vodu zvykne docela dobře.
Pyrenejský pes je pes srstnatý který velkým vedrem hodně trpí jako každý jiný pes se „potí“, tedy odpařuje vodu nosem tlamou a povrchem těla jen částečně. Měli bychom tedy vždy myslet na to, aby v letním počasí měl možnost ulehnutí ve stínu, nebyl na plném slunci přetěžován výcvikem či ponecháván uvázán. Veškerou aktivitu v horkém počasí přesuňte na ranní nebo večerní hodiny. Hrozí nebezpečí úpalu, přehrátí až úhynu. Samozřejmě nesmí být ponechán v uzavřeném autě na slunci, pokud ho už musíme nechat v autě, tak vždy s pootevřeným okénkem a ve stínu!

Lovecký pud je vlastně pro každého psa samozřejmostí, a tak ani pyrenejský pes není výjimkou. Cokoli prchá, je kořist. Pro některého je to zvěř, pro jiné dokonce i cyklista či běžec. Musíme být důslední ve cviku poslušnosti při přivolání. U běžců se nám to jistě podaří dříve, se zvěří je to horší. Ti, kdo mají možnost se se štěnětem často pohybovat v přírodě, lesích a polích, musí psa již v raném věku naučit, že honit zvěř je absolutně zakázané. Zákaz a trest musí být okamžitý a důrazný již ve věku, kdy štěně lehce dohoníme. Ti, kteří se v přírodě pohybují jen občas, musí dbát a pak věřit, že přivolání mají nacvičeno tak dobře, že je pes i později po setkání s tak silným podnětem, jako je třeba zajíc, poslechne. Kdo si není jist, vede psa na vodítku.

Ještě jedna vlastnost je u pyrenejského psa výrazná. Každý pes, který svého pána miluje, ho vítá a skáče na něj. Pyrenejský horský pes nás vítá stále, i když jsme právě odešli na dvě minuty, a skáče nám až na hlavu. Existují různé recepty, jak odnaučit psa skákání, já se celá léta snažím toto umírnit, ale s výsledkem nevýrazným. Jak přijdu, chtějí mě všichni najednou olízat, spolknout, radostí ušlapat. Takže tady je jediná rada, pokud nechcete chodit trvale v montérkách – před vrátky odhodťe tašky, kabelky a jiná absolutně nepodstatná zavazadla, skloňte se ke svému psu dříve než vám vyrazí zuby, a hlaďte a drbejte na hrudníku do uklidnění. Ještě se osvědčuje mít v ruce nějakou dobrotu, stačí i rohlík, vrazit jej do tlamy a tryskovou rychlostí proběhnout k převlečení. Rituál vítání je pak možno odbýt již ve „psím“ oděvu. Jistě jsou někteří, kteří dokázali zvládnout tuto jejich nesmírnou spontánní radost z příchodu majitele, ale určitě je více těch, kteří mají „skákacího“ pyrenejského psa. Odpusťte jim to. Mají tolik dalších kladů, že tento malý prohřešek je možno přehlédnout.

Ovšem to, co sneseme my, není třeba příjemné návštěvě. Je dobré svého psa naučit, že návštěvu nemůže brát útokem. Ze začátku jej přidržujte za obojek, velte „fuj“, či „nesmíš“, když se pokouší skákat, nebo ho odešlete po prvním očichání na jeho místo. Když se uklidní, samozřejmě si může s návštěvou „povykládat“ s námi. Mám své psy naučené, že je vše v pořádku, když návštěvu pozvu dál a odemknu vrátka. Pak se radují, že je nějaké vzrušení, že se mohou „předvádět“.

Někdy se tak rozdovádí – a pozor – rozjásaný pyrenejský horský pes je živel, co mu stojí v cestě, smete, že okolo stojící ženou ke zdím, stromům a plotům k držení. Je třeba, aby vás pes v tomto směru zcela poslouchal, neboť pokud je pán doma, o návštěvě rozhoduje on a ne pes. Jako pán může být kdokoli z rodiny, na pohlaví nezáleží, pes neomylně ví, kdo je vůdčí osobnost v rodině.

Ovšem běda, kdyby se přes vrátka nebo plot chtěla dostat návštěva nevítaná či prostě kdokoli mimo rodinu, když nejsme doma. Pak platí anglické přísloví „můj dům, můj hrad“ a „vetřelec“ by se se zlou potázal.

Těžším oříškem je návštěva, která má s sebou vlastního psa. Žádný pes nemiluje, když mu do jeho teritoria vniká jiný příslušník jeho druhu. Obvykle není problém, když se jedná o jedince opačného pohlaví, ale neplatí to bez výjimky. I u štěňat po chvíli seznamování dojde ke hře a ne k nepřátelství. Ovšem pokud jde o zvířata dospělá, doporučuji buď domácího psa na čas „uklidit“ mimo dohled, nebo zvolit opačnou variantu. Jdu obvykle se svými psy a návštěvou na procházku, kde se psi seznámí navolno bez problémů a pak již to obvykle jde i doma.
I přes to je „pyrenejský návštěvník“ udržován v dostatečné vzdálenosti pomyslnou čarou, kam ho domácí psi nepustí. Ovšem u sebevědomých a dominantních jedinců nedoporučuji tuto variantu bez dozoru zkoušet.

Je mnoho těch, kteří jsou ze svého psa tak nadšeni, že mu chtějí pořídit dalšího kamaráda. Je to neobvykle důležitý krok. Jeden pes je jiný než dva a více. Jeden pes „visí“ na majiteli, rodině a naopak. Jak je psů více, musí se o vše dělit a naopak majitel musí zachovávat úzkostlivou spravedlivost. Je to prostě zcela odlišná situace. Kdo chce mít skutečně krásný, velmi úzký vztah se psem, kdo chce dávat a přijímat spoustu citu a oddanosti, měl by mít jen jednoho psa. Kdo si je vědom, že zvládne smečku, kdo chce mít radost ze znásobené nádhery v pohybu, hře i vztazích trochu jinak, může jich mít více. Je pak ale třeba velmi pečlivě zvážit, zda chceme více jedinců stejného pohlaví, mezi kterými mohou nastat vážné neshody v dospělosti, či zda dáme přednost páru.
Tam je soužití většinou bezproblémové i psychicky, ovšem zase je třeba počítat s problémy v říji. A hlavně – smečka musí respektovat svého pána, musí být pro ni skutečně vůdce, jinak neobstojí. Když jdu s několika pyrenejskými psi na procházku, musím je zvládat. Protože jinak to nejde, těžko se někdo přiváže k několika psům o váze padesát či šedesát kilogramů.

Kdo se rozhodnete pro více psů, dobře si to rozmyslete. Ale odradit vás nechci, obě varianty přinášejí nesmírně mnoho krásného.

2 komentáře

  1. Dobrý den, chci jen podotknout ze článek me nadchl (skvělý výběr slov, člověk se naučí i zasměje)
    Chtěla bych se zeptat, jestli by jste mi nemohla doporučit literaturu týkající se právě pyrenejskych mazlicků, plemeno me naprosto nadchlo a nechtěla bych nic zanedbat.
    Předem děkuji za odpověď

    1. dobrý den , nejlepší je navštívit chovatele , který odchoval více jak 4 vrhy , rád si s Vámi popovídá , pustí na Vás své hafany k pomazlení , uvaří kafe a vychutná si chvile kdy mu někdo naslouchá . Po několikáté návštěvě zjistíte že se stejně nejvíce dozvíte až budete pyr miláčka vychovávat . Žádná literatura Vám neřekne víc . Doporučuji navštívit více chovatelů, získáte neocenitelné vzory. s pozdravem Katka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *